Rumunsko po 30 letech

Když jsem slyšel o zamýšlené misijní cestě studentů VOŠMT do Rumunska, pocítil jsem ihned puzení ducha o podpoře této cesty.

Rozhodl jsem se tedy podpořit tuto služby ať už pasívně /finančně/ nebo i aktivně , což Vlado Rafaj,jako vedoucí, velmi rád přijal.Stal jsem se tedy součástí týmu,jež jsem kromě Vlada neznal.Můj první úkol byl sehnat auto pro 9lidí s tím,že si to i odřídím.To se mě díky Pánu podařilo a za velmi výhodných podmínek jsem měl přislíbeného 12let starého Peugeota, který měl být ideálním pro naši cestu.

Auto jsem převzal den před naší cestou a musel ho připravit,což mě zabralo skoro celou sobotu.Nebylo vše 100% jak bych si představoval,jenže kdo by nám

auto jen za pohonné hmoty půjčil?Vše má nějakou cenu a my se rozhodli neinvestovat do pohodlí a jistoty auta,jež bychom také mohli sehnat,ale ušetřené peníze spíše investovat do navštívených místních sborů,což se nakonec také povedlo.Byla to ale také od začátku cesta víry v technický stav a ve vyřešení možných problémů.Jako tým jsme se modlili za ochranu pro celou cestu tam i zpět.Tým studentů ještě posloužil v malé generálce v neděli dopoledne u nás ve sboru a po obědě jsme vyrazili.Hned po přejetí slovenské hranice nás v Kútech zastavila hlídka policie,to nás ještě více motivovalo k modlitbám,ale vše bylo dále OK.Žádná pokuta, závada,v neděli večer před půlnocí jsme byli na místě a rodina pastora v Bodonoši nás ještě stihla pohostit a ubytovat.

Na druhý den se před námi v paprscích slunce objevila krásná,zelená, kopečkovitá krajina,kde jsme měli sloužit a povzbudit místní skupiny slovensky mluvících křesťanů,jež žijí kolem dokola v několika vesnicích.Já to prožíval možná o to horlivěji a nadšeněji, protože v r.1944 se tu narodila moje matka.

Před 60 lety,po 2.svět.válce tu přišla pak první vlna odlivu slováků zpět do Československa,další přišla po r.1989 a další přichází nyní v r.2007 po vstupu Rumunska do EU. Je to tu opravdu znát,je to velkým problémem.Mnoho práce schopných mužů je pryč,v rodinách chybí otcové,ve sborech služebníci,na domech chybí údržba atd.Je tu ale dost mládeže a starších lidí,které jsme přijeli oslovit ,povzbudit a podpořit.Je tu potřeba zasévat lásku,naději a nové vize pro mladé, kteří by se jen tak nenechali odvát vlivem dnešní doby. I zde je potřeba žít a pracovat pro Boží království.Je tu mnoho těžké fyzické práce,ale také práce duchovní. Kdo zde zůstane? Kdo jim pomůže? Kdo je podpoří? To byla, je a myslím bude naše práce tam.

Po celý týden jsme se setkávali s opravdu upřímnými,otevřenými a velmi pohostinnými křesťany.Sdíleli se s námi s tím, co mají a to opravdově a s velkou radostí, jež byla námi vnímána jako radost z Ducha jak je psáno Řím.14,17.>

Nezáleželo na tom,co jsme pili a jedli,ale to, co jsme zakoušeli v pokoji a lásce Boží.Sloužili jsme v rodinách,oni také nám, sloužili jsme místní mládeži, pomáhali v praktických službách,jež je zde účinnější jak mnoho slov. Zdejší místní lidé nás sledovali a ptali se někdy nahlas : čo sú to za ludia?  Myslím, že to bylo to pravé. Nebylo to kvůli barvě pleti,ale skrze skutky našeho svobodného rozhodnutí sloužit. Vážím si nyní opravdu našich studentů, byli opravdu skvělí a jedineční,jakoukoli službu brali vážně a obětavě,získali si i mé srdce a uznání.

Přeji jim mnohé Boží požehnání v další jejich službě, ať bude jakákoli a kdekoli.

Jedna z našich aktivit byla přesadit stromky,jež stáli na místě, kde má stát v budoucnu modlitebna.Věřím, že nám Pán dal i obrazně založit něco, co má do budoucna růst, co budeme moci i zalévat a jednou tam možná najdeme i  stín odpočinutí a společné radosti.Bůh je úžasný a opravdu věřím že všem nám otevřel srdce pro misii,která je mnohým požehnáním pro každého jednotlivce,sbor i církev, ve které sloužíme a žijeme.

Před 30 lety jsem tam byl s rodiči jako mládežník a turista, nyní mě tam Pán poslal jako služebníka,za což jsem mu opravdu vděčný. Je skvělé vědět,že Bůh s námi počítá a má s námi originální plán.Chce to jen nebát se a udělat kroky víry, na které ON vždy odpoví.

Závěrem chci jen krátce říci,že musíme počítat i s překážkami,vše něco stojí.

Můj pobyt v Rumunsku byl doprovázen špatnými zprávami z domova.Zdravotní stav našeho syna Timoteje se během našeho pobytu zhoršoval a v den našeho příjezdu měl sanitou odjet s manželkou do Motole.Prožíval jsem vnitřní boje a napětí.To ještě narostlo,kdy jsme na zpáteční cestě měli v Maďarsku technické problémy s autem, které nebylo možné již na místě opravit.Byla to pro všechny zkouška víry v praxi.Po 5 hodinách čekání u benzínové stanice jsme se ale dočkali dvou aut,které nás přivezla v 6 hod. ráno domů a já se mohl s Timem a Erikou rozloučit a požehnat jim.Za 1 hodinu pak  přijela pro ně sanita.

Věříme,i když všemu nerozumíme,že Pán má vše pevně v rukou.Služme mu.

Bohuslav Cupal, pastor AC Hodonín ,   květen 2007